Analýza protiteroristické politiky Velké Británie s vyuzitím konceptu europeizace

Abstract

Jedním z mozných problematických bodu teoretizace konceptu europeizace je jeho selhání v souvislosti s podáváním zpetné vazby tradicním integracním teoriím, respektive teoriím mezinárodních vztahu. Presto lze zmínit napríklad neofunkcionalismus ci mezivládní prístup, u nichz je mozné pozorovat nekolik spolecných rysu s teoriemi nového institucionalismu. Neofunkcionalismus se soustredí predevsím na dynamiku mocenské akumulace na supranacionální úrovni, zduraznuje význam nadnárodních aktivit a poukazuje na potrebu respektování sirsího kontextu, historického pozadí a urcujících faktoru, v jejichz rámci vznikají príslusná rozhodnutí a následné zmeny (napr. skrze vliv evropských norem). V tomto prípade je mozné sledovat úzkou spojitost s nekterými tvrzeními historického a sociologického institucionalismu. Neofunkcionalistická teorie ale zároven tvrdí, ze vlády clenských státu se ochotne vzdávají svých pravomocí, resp. suverenity ve prospech EU. [Tento] argument se vsak nesetkal s praktickým potvrzením; jak ukáze i následující studie, v prípade [Velk]é Británie tato teze neplatí, spíse naopak. V tomto ohledu nemá tedy neofunkcionalistická teorie ve smyslu zkoumání vzájemných vztahu mezi EU a jednotlivými clenskými státy moc co nabídnout. Mezivládní prístup na strane druhé prezentuje významnost preferencí, zájmu a mocenského postavení jakozto urcujících atributu prenosu svrchovanosti na unijní rovinu. Klícovými aktéry zustávají clenské státy, které jsou ochotny prizpusobit se v okamziku, kdy vidí prílezitost k posílení vlastního uzitku. Tento argument zase odpovídá myslenkám institucionalismu racionální volby. Mezivládní prístup, zejména pak liberálního charakteru, vsak spíse nez na výzkum vzájemných vztahu mezi EU a clenskými státy upírá svou pozornost na vysvetlení evropské integrace jako takové ([Bulmer] and Lequesne 2005: 5-8, [Vink] and [Graziano] 2007: 14-15).

K jedné z nejvetsích zmen bezpochyby patrí nove zpracovaná úprava Prostoru svobody, bezpecnosti a práva. Ta je totiz ponovu vclenena do sdílených pravomocí mezi EU a její cleny, pricemz zustává zachována stávající suverenita v oblasti verejného porádku a vnitrní bezpecnosti. Zároven jsou i nadále respektovány ruzné právní systémy a tradice clenských státu (Evropské dokumenty: texty zákonu 2009: 232). Oblast policejní a justicní spolupráce si uchovala mezivládní povahu, svoji roli zde ale výrazne posílily unijní instituce v podobe Evropské komise, Evropského parlamentu ci Evropského soudního dvoru, jimz se v tomto ohledu navýsily související kompetence. Lisabonská smlouva nove tuto oblast, za predpokladu zachování specifické rozhodovací procedury, presunuje do bývalého prvního pilíre. Zásadní zmeny lze pozorovat téz v kontextu samotného hlasování. [Zat]ímco doposud byla v oblasti justicní a policejní spolupráce pozadována jednomyslnost, smlouva zavádí hlasování kvalifikovanou vetsinou, presto se vsak vyskytují specifické okruhy, kde je jednomyslnost stále vyzadována. Transformace se dotkla i právních aktu; namísto rámcových rozhodnutí a rozhodnutí bez prímého úcinku se budou nove prijímat akty v podobe smernic a narízení, které jiz prímý úcinek mají. S touto zmenou souvisí moznost tzv. prechodných období, která ale nejsou casove omezena, tzn., ze zálezí pouze na samotných clenských státech, zda danou úpravu implementují, ci nikoliv. Tohoto mechanismu vyuzila napríklad Velká Británie. Výjimka/opt-out se nove týká oblasti policejní a justicní spolupráce v trestních vecech. Tímto krokem se Velká Británie brání zmínenému rozsírení kompetencí evropských institucí v této politicky citlivé otázce. Snahou je, aby urcitá opatrení zustala v podobe, v jaké byla doposud, tedy pred Lisabonskou smlouvou. Na druhou stranu tato výjimka pro Velkou Británii znamená napríklad odpovednost za vzniklé skody, jez nastanou v prípade neúcasti zeme na provádení urcitých legislativních opatrení. V této souvislosti je treba uvést i tzv. opt-in volbu, jez spocívá na základe moznosti podílet se na vybraných opatreních (Úrad vlády 2008: 81-88).

Headnote

Abstract: The Analysis of Counter-terrorism Policy in Great Britain via the Application of the Concept of Europeanization. The main objective of this study is the application of the concept of Europeanization to the area of the counter-terrorism policy. Europeanization is then illustrated on several institutional and legislative milestones in the evolution of the fight against terrorism. Due to the mutual interactions between the national and supranational level, the processes of change can be observed within Great Britain as well as on the EU level. The text is structured chronologically into the following parts: the initial formation of the fight against terrorism, the period after 11/9, the period after the terrorist attacks on two European cities, and finally the current form of counter-terrorism policy in the context of the Lisbon treaty.

Keywords: Europeanization, counter-terrorism policy, Schengen area, Europol, European Arrest Warrant, EU's Counter-terrorisms Strategy, Lisbon Treaty, Great Britain.

Úvod

Predkládaná studie nabízí aplikaci konceptu europeizace na protiteroristickou politiku Velké Británie. Vzájemné vztahy Evropské unie (dále jen EU) a Velké Británie se od samého pocátku jejich vývoje vyznacují spíse komplikovanejsí a specifictejsí povahou. S ohledem na geografickou polohu, historii, tradici, politický systém, postavení zeme v globálním merítku nebo duraz na národní suverenitu je nutno ríci, ze Velká Británie se v mnohém od ostatních clenských státu odlisuje. Jedná-li se o ovlivnování politik mezivládního charakteru (pod nez spadá i samotný boj proti terorismu) ze strany EU, je v prípade Velké Británie relevantní ocekávat urcitou rezistenci a snahu smer vlivu spíse obrátit ci v mnohých prípadech svým zpusobem omezit, poprípade oddálit.

Kontext výzkumu je ohranicen výzkumnou otázkou, zabývající se tím, zdali a jak dochází k europeizaci protiteroristické politiky v rámci národní, potazmo supranacionální roviny. Obecne vzato lze europeizaci charakterizovat jakozto vliv unijní úrovne na úroven národní (Vink and Graziano 2007: 7-8) a naopak. Jakkoli je existence oboustranného pusobení nepopiratelná, k zodpovezení výzkumné otázky je nezbytné vnímat europeizaci predevsím jako obousmerný proces (viz obrázek 1), zalozený na predpokladu vzájemných interakcí, komunikaci a ovlivnování mezi EU a jednotlivými clenskými státy (Bulmer, Burch 2001: 75). O to více tato definice nabývá platnosti v rámci politik vnitrní bezpecnosti s mezivládním charakterem. Identifikaci europeizace je tak mozné shrnout do procesu zmeny v rámci jednotlivých clenských státu v podobe sblizování ci prizpusobování konkrétních politických oblastí na strane jedné a do projekce národních politik/modelu na nadnárodní rovine na strane druhé (Wong 2007: 322), a to zejména v tomto prípade skrze sledování implementace príslusných (bezpecnostních) opatrení. Na základe výse uvedeného je tedy potreba zamerit pozornost výzkumu nejen na to, jakým zpusobem EU transformuje protiteroristickou politiku Velké Británie, ale i na to, jaký vliv má samotná Velká Británie na tuto oblast v mezích nadnárodní úrovne. V neposlední rade je rovnez nutné zohlednit nejruznejsí faktory vnejsí a vnitrní povahy, od nepredvídatelných událostí typu teroristického útoku po zájmy a potreby konkrétní zeme. Tyto intervenující aspekty totiz v celkovém formování protiteroristické politiky sehrávají nezanedbatelnou roli.

I presto, ze se protiteroristická politika dostala více do povedomí az po teroristických událostech z let 2001, 2004 a 2005, nelze opomenout ani predchozí institucionálne-legislativní vývoj, jenz stál u zrodu soucasné podoby této bezpecnostní oblasti. Z tohoto duvodu se studie zamerí i na období pred útoky na americké cíle a vrátí se k samotným pocátkum, jejichz významnost tvorí neopomenutelnou soucást celkového rámce nynejsí protiteroristické politiky. Snahou textu je tedy postihnout rozvoj boje proti terorismu s ohledem na europeizacní tendence v celé jeho dosavadní historické linii, soucasne pri respektování klícových milníku. Proto bude europeizace protiteroristické politiky Velké Británie, zohlednující chronologické usporádání, ilustrována na prípadech Schengenského prostoru, Europolu, Evropského zatýkacího rozkazu a Strategie pro boj proti terorismu, Lisabonskou smlouvu nevyjímaje.

K hlavním prínosum predkládaného, kvalitativne pojatého výzkumu, patrí zejména konfrontace tematicky zamerené akademické literatury a realizovaných rozhovoru s národními experty.2 Takto získaná data predstavují klícovou pridanou hodnotu analýzy, jez ve spojení s informacemi z odborné literatury prispela k formulaci konecných záveru. Studie tedy usiluje nejen o dalsí teoretizaci protiteroristické politiky skrze uzití konceptu europeizace, ale i o výzkum národní roviny této politiky, jiz nelze vzhledem k nemoznosti oddeleného vnímání se supranacionální úrovní zkoumat separátne.

Teoretický rámec

K výzkumu europeizace protiteroristické politiky nejlépe poslouzí soubor teorií nového institucionalismu. Tento prístup prispívá k lepsímu uchopení jednání Velké Británie ve vztahu k EU. Prostrednictvím jednotlivých typu této teorie lze nalézt odpovedi na dílcí otázky. Napríklad, z jakého duvodu se zeme do urcitých struktur zapojuje a do jiných nikoli, proc je urcitý legislativní akt na rozdíl od druhých implementován, nebo co stojí za ochotou vzdát se cásti své suverenity a prenést daný aspekt svého národního modelu protiteroristické politiky na supranacionální úroven. Aby bylo mozné se temito jednotlivostmi zabývat, je treba zakomponovat predpoklady vsech trí teoretických východisek ve forme historického, racionalistického a sociologického institucionalismu. Europeizace protiteroristické politiky bude poté ilustrována na pozadí tradicních prístupu, a to skrze "bottom-up", "top-down" a "crossloading" perspektivu. Zatímco první pojetí sleduje vliv clenských státu na EU, druhé se zameruje na opacný smer pusobení a posledne uvedené se vztahuje na transfer urcitých postupu ci modelu mezi jednotlivými clenskými státy.

Studie vychází ze základních predpokladu vsech uvedených teoretických pojetí. Historický institucionalismus tvrdí, ze zakotvené struktury a postupy jsou více rezistentní proti pusobení vnejsích vlivu (Knill, Lenschow 2001: 17). Dulezitý je tzv. aspekt závislosti na predchozím vývoji (Risse et al. 2001: 2-3). V tomto ohledu je tedy daleko slozitejsí ovlivnit neformální procedury, beznou praxi, normy ci pravidla, jez v daném systému dlouhodobe fungují, a predstavují tak zpusob chování aktéra v urcité situaci (Hall and Taylor 1998: 17). Aktérovo jednání muze býti ovlivneno i nastalými nepredpokládanými okamziky (tzv."critical junctures"), jimz je dané chování uzpusobeno, stále je vsak svým zpusobem urceno anebo omezeno predchozím vývojem (Thelen 1999: 387). Významnou roli sehrává i samotný vývoj institucionálních struktur a procesu ci faktor casu, jako nacasování nebo rychlost príslusné zmeny (Bulmer 2007: 50, Argomaniz 2009: 152).

Pokud se uvedené argumenty aplikují na protiteroristickou politiku Velké Británie, je mozné ríci, ze platí do té míry, do jaké se týkají urcitých pozadavku ze strany EU a priorit ci potreb samotné zeme. Velká Británie bude spíse ochotna pozitivne reagovat na exogenní vlivy v okamziku, kdy zasáhnou neocekávané události, vyplývající z procesu na mezinárodní a domácí scéne (teroristické útoky), a nebo ve stavu, kdy daná aktivita bude odpovídat jejím národním zájmum a potrebám.

Posledne uvedenému odpovídá i teoretické uchopení skrze optiku institucionalismu racionální volby. Tzv. racionalistický institucionalismus vychází z toho, ze státy jsou racionálními aktéry, kterí jednají v souladu se svými zájmy (Feahterstone 2003: 16) a primárne usilují o maximalizaci svého uzitku v rámci systému, v nemz existuje urcité normativní nastavení (Kratochvíl 2008: 186). Evropská integrace je tak povazována za kolektivní akci, jejímz cílem je optimalizace zisku zúcastnených hrácu (Bulmer and Lequesne 2005: 6). V tomto ohledu je ze strany aktéru následována logika výhodnosti. Ta je postavena na predpokladu vyhodnocování nejruznejsích alternativ ze strany daného aktéra/státu, jehoz konecné rozhodnutí vyplývá z posouzení mozných konsekvencí tak, aby se v první rade shodovaly s uvedenými preferencemi/zájmy. Politiky s mezivládním charakterem mohou být následne objasneny pomocí interpretace výstupu ci výsledku, jez jsou do budoucna od konkrétního jednání ocekávány. Chování státu je tedy v tomto smeru ovlivneno predevsím predpokládanými výhodami (March, Olsen 1998: 949-950). Europeizace je s ohledem na daný kontext vnímána jako struktura rozsirující moznosti konkrétních aktéru, napr. v rámci zvysování politického vlivu v urcité oblasti, apod. (Borzel, Risse 2003: 63).

I prostrednictvím uvedených domnenek lze vylozit europeizaci protiteroristické politiky Velké Británie. Vzhledem ke skutecnosti, ze clenské státy i nadále zustávají klícovými hráci na poli boje proti terorismu, je zrejmé, ze se své suverenity v této oblasti nebudou vzdávat bez ohledu na svuj uzitek. Je tedy mozné predpokládat, ze jejich jednání bude ve vetsí míre v souladu s konkrétními potrebami. Príkladem z praxe muze býti kupríkladu vzájemná výmena informací, osvedcených postupu (tzv. best practices), apod.

Naproti tomu sociologický institucionalismus, vycházející ze sociálního konstruktivismu, staví na logice vhodnosti. Tato logika, zahrnující jak kognitivní, tak i normativní determinanty, spocívá v následování pravidel, jez jsou ze strany aktéra/státu vnímána jako prirozená, správná, ocekávaná a legitimní. Daný stát tak usiluje o plnení svých závazku vyplývajících z urcité role, identity ci clenství v organizaci. Samotné jednání, shodující se s prevazujícími normami v tom kterém spolecenství, je pak urcováno tím, co je pro daného aktéra v konkrétní nastalé situaci vhodné. Takovéto pocínání se muze opírat o zkusenosti, ocekávání ci vedomí toho, ze urcité kroky mohou prispet k vyresení nejakého problému. Tímto zpusobem lze téz projevit sounálezitost s konáním celé skupiny (March, Olsen 2004: 3-4).

Sociologický institucionalismus téz predpokládá, ze zmeny jsou zpusobovány predevsím socializací daných aktéru, jez nakonec vyústí v internalizaci príslusných norem a vzniku nových identit. Rovnez se opírá o tvrzení, ze náhlé zmeny hlubsího charakteru lze ocekávat spíse na základe vypuknutí krizové situace ci vnejsího donucení a ze aktéri daleko pravdepodobneji prijmou nové normy a pravidla, které se vyznacují vetsí slucitelností, a odpovídají tak spolecnému a sdílenému vnímání ci strukturám (Borzel and Risse 2003: 58-59, 70). Sociologický prístup objasnuje související zmeny prostrednictvím aktéru, jiz príslusné normy vytvárejí, a pomocí spolecných neformálních institucí, jejichz vzájemné pusobení vyústí v konecný proces adaptace ci prizpusobení dané oblasti (Vink and Graziano 2007: 13). Navíc aktér, nacházející se v urcité situaci, zvazuje nastalé okolnosti tak, aby jeho záverecné vyjádrení odpovídalo vhodnosti v kontextu sirsího kulturního prostredí (napr. v rámci organizace, jejíz je clenem), v nemz ho prezentuje (Hall and Taylor 1998: 26).

V kontextu protiteroristické politiky by se na základe výse uvedeného mohlo jednat zejména o kolektivní shodu na identifikaci hrozeb a rizik vyplývajících z mezinárodního terorismu, stanovení jednotných definic na unijní úrovni ci sílící potrebu vzájemné spolupráce. Rovnez v souvislosti s protiteroristickou politikou Velké Británie platí vetsí pravdepodobnost prizpusobení oblasti supranacionální úrovni v prípade vyssí míry slucitelnosti s domácím prostredím. Základním problémem vsak i nadále zustává odlisná percepce terorismu napríc spektrem jednotlivých clenských státu, vyverající predevsím z odlisných historických zkuseností. Tvrzení sociálních institucionalistu je do znacné míry v souladu s predchozími dvema druhy tohoto prístupu. Závazné zmeny, at uz legislativního ci institucionálního rázu, se v rámci boje proti terorismu na obou rovinách (unijní, národní) vyskytují ve vetsí míre po závazných událostech typu teroristického útoku nebo pri povinnosti prijmout právne závazný akt ze strany EU. Stejne tak se ale aktéri spíse ztotozní s právní normou, jez bude odpovídat jejich klícových zájmum a jiz zakotveným hodnotám a idejím.

Jedním z mozných problematických bodu teoretizace konceptu europeizace je jeho selhání v souvislosti s podáváním zpetné vazby tradicním integracním teoriím, respektive teoriím mezinárodních vztahu. Presto lze zmínit napríklad neofunkcionalismus ci mezivládní prístup, u nichz je mozné pozorovat nekolik spolecných rysu s teoriemi nového institucionalismu. Neofunkcionalismus se soustredí predevsím na dynamiku mocenské akumulace na supranacionální úrovni, zduraznuje význam nadnárodních aktivit a poukazuje na potrebu respektování sirsího kontextu, historického pozadí a urcujících faktoru, v jejichz rámci vznikají príslusná rozhodnutí a následné zmeny (napr. skrze vliv evropských norem). V tomto prípade je mozné sledovat úzkou spojitost s nekterými tvrzeními historického a sociologického institucionalismu. Neofunkcionalistická teorie ale zároven tvrdí, ze vlády clenských státu se ochotne vzdávají svých pravomocí, resp. suverenity ve prospech EU. Tento argument se vsak nesetkal s praktickým potvrzením; jak ukáze i následující studie, v prípade Velké Británie tato teze neplatí, spíse naopak. V tomto ohledu nemá tedy neofunkcionalistická teorie ve smyslu zkoumání vzájemných vztahu mezi EU a jednotlivými clenskými státy moc co nabídnout. Mezivládní prístup na strane druhé prezentuje významnost preferencí, zájmu a mocenského postavení jakozto urcujících atributu prenosu svrchovanosti na unijní rovinu. Klícovými aktéry zustávají clenské státy, které jsou ochotny prizpusobit se v okamziku, kdy vidí prílezitost k posílení vlastního uzitku. Tento argument zase odpovídá myslenkám institucionalismu racionální volby. Mezivládní prístup, zejména pak liberálního charakteru, vsak spíse nez na výzkum vzájemných vztahu mezi EU a clenskými státy upírá svou pozornost na vysvetlení evropské integrace jako takové (Bulmer and Lequesne 2005: 5-8, Vink and Graziano 2007: 14-15).

Jedná-li se o europeizaci mezivládních politik, je treba si uvedomit, ze koncept europeizace hledá v tomto ohledu jakousi strední cestu mezi obema zmínenými klasickými prístupy (Wong 2007: 323-324). Z výse uvedeného je taktéz patrné, ze vybrané typy nového institucionalismu, vcetne durazu na jednotlivé logiky, predstavují pro zkoumání vzájemných vztahu mezi EU a clenskými státy v rámci predkládaného textu vhodnejsí volbu, a jsou proto s to výzkum europeizace protiteroristické politiky uchopit lépe.

Metodologické ukotvení

Boj proti terorismu predstavuje pro výzkum europeizace velmi specifickou oblast. Zachování vnitrního porádku a vnitrní bezpecnosti zustává i nadále doménou jednotlivých clenských státu, coz vyplývá predevsím ze zachování jejich vnitrní suverenity. V tomto smyslu muze být europeizace protiteroristické politiky, jez na unijní úrovni formálne jakozto spolecná politika neexistuje, povazována spíse za proces postupného sblizování ci prizpusobování. Tento stav souvisí zejména s internalizací príslusných norem a plnením povinností vyplývajících ze samotného clenství v organizaci nebo samotnou externalizací vnitrní bezpecnosti. Europeizace jakozto proces tedy v tomto prípade podléhá vlivu idejí a legislativy nejen ze strany EU jako takové, ale i ze strany jednotlivých clenských státu ci jiných aktéru. Problémy mohou nastat predevsím v okamziku urcování vedecké kauzality, respektive stanovování prícin a následku. Koncept europeizace na jednu stranu zohlednuje skutecnost, ze clenské státy prijímají normativní pravidla, která pricházejí smerem od EU, ale na stranu druhou zároven respektuje fakt, ze ty samé clenské státy tato pravidla prímo vytvárejí v kontextu mezivládní spolupráce. Z tohoto vyplývá, ze clenské státy nejsou pouze pasivními príjemci zmen, ale rovnez aktivními hráci, snazícími se na unijní úroven prenést své preference odpovídající jejich zájmum a pozadavkum. Pri respektování predeslého tvrzení je tedy nutné chápat europeizaci nejen jako proces, ale i neustále se menící výsledek v rámci nadnárodní a národní roviny. Z ontologického hlediska tak plyne, ze role struktury a aktéra je v tomto kontextu vzájemne se utvárející a podminující. Z epistemologického úhlu pohledu se poté prokazování europeizace jeví jako daleko slabsí, nezli v prípade politik komunitarizovaných (Featherstone 2003: 16-17, Wong 2007: 322-333, Major 2005: 177).

S výzkumem aplikace europeizace na politiky mezivládního charakteru bývá casto spojeno precenování konceptu jako takového, tedy prisuzování veskerých zmen existenci EU. Ovsem ne vsechny premeny, které se dejí na unijní ci národní úrovni, lze takto pojímat. Je potreba brát v úvahu i pusobení nejruznejsích vnitrních a vnejsích vlivu. Europeizaci politik zalozených na mezivládní spolupráci lze navíc povazovat spíse za socializacní proces ci postupnou transformaci, nezli za vynucenou modifikaci konkrétní oblasti. Duvod tohoto argumentu je prostý. Jak bylo uvedeno výse, protiteroristická politika na unijní rovine formálne neexistuje, neexistuje tedy ani spolecný model, kterému by se jednotlivé clenské státy mely prizpusobovat. V tomto ohledu EU slouzí spíse jakozto spolecný rámec pro spolupráci, vzájemnou výmenu informací ci platformu pro prenos daných opatrení v oblasti boje proti terorismu mezi jednotlivými clenskými státy. EU tedy v tomto prípade není mozné povazovat za zákonodárce. Konecnými aktéry v této oblasti i nadále zustávají clenské státy, a to i pres vzrustající kompetence nekterých unijních orgánu v rámci protiteroristické politiky. V této souvislosti lze hovorit spíse o horizontálním pojetí europeizace, nezli o prímém vertikálním (Bulmer, Lequesne 2005: 14, Bulmer, Burch 2009: 24, Vink, Graziano 2007: 16, Radaelli, Pasquier 2007: 40).

Analýza protiteroristické politiky Velké Británie v kontextu národní a supranacionální roviny

Schengen

Vytvorení prostoru bez vnitrních hranic v 80. letech minulého století nemalou merou ovlivnilo vývoj protiteroristické politiky, a to i navzdory tomu, ze do oblasti boje proti terorismu explicitne nespadá. Schengenská dohoda (1985) mela dopad zejména na policejní spolupráci. Cílem bylo predevsím její posílení v oblasti boje proti trestné cinnosti spolu se zlepsením vzájemné výmeny informací mezi signatárskými státy (Evropská spolecenství 2000b). Konkrétnejsí se ale v této sfére stala Schengenská provádecí úmluva z roku 1990, jez je rovnez oznacována za jakýsi akcní plán dohody predcházející a jejíz vstup v platnost se po vsech problémech (zejména ratifikacních) uskutecnil az o celých pet let pozdeji (Druláková 2005: 27, 31). V souvislosti s bojem proti terorismu je dulezitá zejména Hlava III, upravující policejní spolupráci, vzájemnou pomoc v trestních vecech ci vydávání osob. Klícová pro protiteroristickou politiku je vsak hlava následující, jez zrizuje Schengenský informacní systém (dále jen SIS). Tento spolecný informacní systém, jehoz primárním cílem je ochrana verejné bezpecnosti a verejného porádku, umoznuje prístup ke sdíleným informacím o osobách ci vecech, které mohou být posléze urcující i pri samotném boji proti terorismu (Evropská spolecenství 2000a). Presto, ze Schengenské dohody nelze radit k puvodním protiteroristickým nástrojum, mely na protiteroristickou politiku bezpochyby znacný vliv. V rámci operativní báze k tomuto prispel zejména SIS, jenz je povazován za rozhodující prvek v kontextu sladování protiteroristické politiky (Zimmermann 2006: 125, Bures 2011: 61).

Schengenský prostor se v prubehu let postupne rozsiroval o dalsí státy. V dnesní dobe tak zahrnuje témer vsechny evropské zeme. V tomto prípade lze hovorit o jasné externalizaci vnitrní bezpecnosti, jez jde ruku v ruce s europeizací (Druláková 2009: 7). Na podporu tohoto tvrzení je mozné uzít i postreh kompetentního experta, jenz ríká, ze:

Clenské státy povazují EU za rozsírení svého domácího prostoru. Prospesnost EU by tedy primárne mela spocívat ve schopnosti zvysování potrebných (bezpecnostních) standardu.

(Interview, Foreign and Commonwealth Office, srpen 2011)

Ve smyslu aplikace konceptu europeizace je mozné uzít i jednu z Olsenových definic tohoto jevu. Ta chápe europeizaci jakozto zmenu v souvislosti s vnejsími teritoriálními hranicemi, jejíz soucástí je i vznik nové formy vládnutí ci utvárení jednotného politického prostoru (Olsen 2002: 923).

Výjimkou co do clenství se staly pouze Velká Británie a Irsko, jez se do spolecného prostoru plne nezapojily (Pikna 2010: 172) a jejichz vztah k Schengenu je upraven zvlástním protokolem (Peers 2006: 55). I presto lze v této souvislosti hovorit alespon o cástecné europeizaci. Velká Británie se sice do spolecného prostoru nezaclenila, avsak existující dokumenty svedcí o snaze se ve specifických oblastech na spolupráci v rámci Schengenu podílet. Jedná se zejména o policejní a justicní spolupráci ci dílcí úcast na SIS (Rada Evropské Unie 2004).

V této souvislosti je treba zmínit, ze odmítnutí plného zaclenení do Schengenského prostoru ze strany Velké Británie nebylo pouhým dusledkem britského euroskepticismu, ale prítomností kontextuálních promenných v podobe nadnárodních a národních faktoru. Zatímco podmínky na unijní rovine jsou pro zúcastnené státy stejné, normy, hodnoty ci pravidla, stejne tak jako vnímání zmen v rámci hranic, jsou mezi aktéry chápány odlisne. Vysvetlení cástecného zapojení do urcitých aspektu Schengenského acquis lze podat skrze uzití logiky vhodnosti. Prípadné zmeny v kontextu hranicní politiky totiz mohou ohrozit britské chápání spravedlnosti a související otevrení hranic by posléze vedlo ke zmenám, jez by se v negativním slova smyslu dotkly britských obcanu (Wiener 1999: 459-460). Nicméne je i v tomto prípade mozné aplikovat prevazující logiku výhodnosti. Obcané Velké Británie totiz na tomto základe mohou vyuzívat predností, plynoucích z volného pohybu uvnitr spolecného prostoru. Stejne tak prínosná je pro zemi i samotná spolupráce v rámci SIS (Druláková 2009: 11-12). Aspekt výhodnosti navíc vyplývá téz ze záveru zprávy horní komory britského parlamentu. Cástecné zapojení do Schengenského acquis totiz odpovídá predevsím samotným zájmum Velké Británie. A v prípade nezaclenení by mohl být vliv zeme na oblast justice a vnitra znacne omezen s tím, ze by se více zohlednovaly preference jiných státu oproti potrebám Velké Británie. Na druhou stranu vsak Velká Británie zustala v tomto smeru "efektivne izolována" (House of Lords 1999). Výse uvedené argumenty potvrzuje i národní expert slovy:

V rámci Schengenu se podílíme pouze na elementu policejní spolupráce. A v kontextu Schengenského informacního systému vidíme výhodu býti soucástí tohoto mechanismu pro vzájemnou výmenu informací. Neumím si ale predstavit, ze by se Velká Británie stala plným clenem Schengenského prostoru. (Foreign and Commonwealth Office, srpen 2011)

A nemyslím si, ze EU by mohla nase rozhodnutí v tomto smeru jakkoliv ovlivnit. Z tohoto pohledu zustává Velká Británie znacne nezávislá. Avsak v rámci výhod, které získáváme z aspektu policejní spolupráce, vidím urcité europeizacní tendence ve smyslu vzájemného vlivu. (Interview, Cabinet Office, srpen 2011)

V prípade Schengenského prostoru a Velké Británie lze tedy pozorovat omezenou europeizaci ve smyslu cástecného zapojení do urcitých elementu tohoto celku a naopak je mozné ve vetsí míre vysledovat logiku výhodnosti, na níz se soucasne shodují akademici i národní experti. Vzhledem k národním bezpecnostním zájmum, týkajícím se zejména ochrany pred vysokou mírou ilegální migrace, si zeme v tomto ohledu uchovává své vlastní modely a postupy. Je zrejmé, ze v schengenském systému se Velká Británie bude i nadále podílet predevsím na aspektech, jez odpovídají jejím preferencím v kontextu policejní spolupráce a vzájemné výmeny informací. Tato skutecnost rovnez odpovídá tomu, ze Velká Británie více uprednostnuje spolupráci praktické povahy, obzvláste pokud jde o otázky justice a vnitra. V okamziku, kdy Velká Británie uzná za vhodné, s ohledem na své bezpecností priority, se plne zapojit do vsech prvku Schengenského prostoru, uciní tak. Do té doby lze predpokládat, ze EU nebude s to Velkou Británii v tomto smeru výrazne ovlivnit. Z uvedeného tedy vyplývá, ze Velká Británie bude více participovat ve strukturách, jez jí prinásejí nejaký uzitek, jsou pro ni svým zpusobem výhodné, neodporují zakotveným modelum a spíse sehrávají doplnující roli ke stávajícím procesum.

Europol

Evropský policejní úrad (dále jen Europol) byl oficiálne ustaven Maastrichtskou smlouvou na pocátku 90. let minulého století. Tato instituce oficiálne zahájila svoji cinnost o nekolik let pozdeji v roce 1999, po ratifikaci Úmluvy o zalození Evropského policejního úradu ze strany vsech clenských státu EU (Pikna 2010: 202-203).

Europol predstavuje významného aktéra, jehoz hlavní nápln spocívá zejména v usnadnení výmeny informací, operativne-technické ci analytické podpore svých clenu nebo pravidelném vydávání strategických zpráv typu TESAT apod. (Europol 2011a).

Z hlediska europeizace byl v prípade Europolu uzit "top-down" prístup. Rozhodnutí o vzniku této instituce totiz nebylo formováno ze strany národních policejních orgánu, tedy "bottom-up" perspektivou, ale jednalo se o rozhodnutí shora, a to skrze politické a legislativní orgány EU. Europol tak v tomto ohledu predstavuje výjimku v kontextu ostatních mezinárodních policejních organizací, jez byly naproti tomu utvoreny opacným smerem, prostrednictvím jiných policejních institucí (Deflem 2006: 340, 354).

Tato skutecnost muze dle nekterých badatelu napomoci k vysvetlení neochoty státu a jejich príslusných bezpecnostne-zpravodajských orgánu spolupracovat v rámci této instituce (Bures 2011: 87). Toto tvrzení ale zcela urcite nelze uzít v prípade Velké Británie, coz dokazují i následující citace.

Velká Británie má s Europolem velmi blízké pracovní vztahy. Spolupráce je tedy na velmi dobré úrovni. V Europolu pusobí nasi policejní experti. A rovnez probíhají kontakty skrze pracovní skupiny v Bruselu. (Interview, Home Office, srpen 2011)

Policejní spolupráce je velice dulezitá vzhledem k mozné hrozbe, jíz Evropa celí jako celek. Z tohoto duvodu povazujeme takovouto kooperaci skrze Europol za pridanou hodnotu k nasí ciste národní aktivite. (Interview, Foreign and Commonwealth Office, srpen 2011) [...] Navíc ze zapojení do struktur Europolu mohou pro Velkou Británii plynout dalsí výhody. (Interview, Cabinet Office, srpen 2011)

Argumentace muze býti podporena i dalsími skutecnostmi, napríklad v podobe reditele Europolu, britského obcana, Roba Wainwrighta, ci nejvyssího pocetního zastoupení Velké Británie v haagské centrále (Europol 2011b), coz je oduvodnováno slovy:

[...] Velká Británie se bojem proti terorismu zabývá jiz delsí dobu, cemuz odpovídá i vetsí pocet zainteresovaných lidí na této práci. A z tohoto duvodu má Velká Británie i jedno z nejvetsích zastoupení v Europolu. (Interview, Home Office, srpen 2011)

Europol, jenz v soucasnosti prezentuje jednoho z nejdulezitejsích hrácu v kontextu boje proti terorismu, predstavuje významný policejne-operativní orgán, v nemz se sdruzují a vzájemne spolupracují národní jednotky z jednotlivých clenských státu, jez dle Úmluvy musejí clenské státy povinne zrídit ci urcit (Evropská spolecenství 1995: 16). Takovéto usporádání instituce, spocívající na provázanosti a spolecné komunikaci, prispívá i k obecnému zvýsení efektivnosti spolupráce v boji proti terorismu.

Velká Británie svuj závazek v tomto smeru splnila a ustavila orgán SOCA (Serious Organised Crime Agency), hostící národní jednotku Europolu, jez slouzí zámerum policejní spolupráce napríc EU. Soucasne se zvysující se intenzitou komunikacních vazeb s ostatními clenskými státy a rozdílnými zkusenostmi v techto zálezitostech tak dochází ke vzájemnému ovlivnování jednotlivých aktéru. Ti pak reagují na danou situaci, coz je posléze doprovázeno i nutnými zmenami (O'Neill 1996: 4-5). Tento výrok lze aplikovat i na Velkou Británii, jez se z pozice zkuseného hráce s bojem proti terorismu snazí pusobit i na ostatní cleny EU v rámci zlepsování norem ci prebírání urcitých aspektu v kontextu národních protiteroristických politik. Tuto tezi potvrzují i zkusenosti národních expertu na danou problematiku:

Ve srovnání s ostatními clenskými státy se Velká Británie venuje protiteroristické politice jiz delsí dobu [...] máme tedy vetsí pocet zdroju a predevsím zkuseností oproti jiným clenským státum. (Interview, Home Office, srpen 2011) [...] Velká Británie téz predstavuje partnera, jenz muze napomoci ostatním clenským státum ve vylepsování príslusných bezpecnostních standardu, v cemz koneckoncu vidí pridanou hodnotu i Velká Británie, pro niz je dulezité, aby i ostatní clenské státy pochopily, odkud vyverá prípadná hrozba apod. (Interview, Foreign and Commonwealth Office, srpen 2011)

Z výse uvedeného je mozné vyvodit skutecnost, ze Velká Británie odpovídajícím zpusobem prizpusobila své institucionálne-organizacní zázemí a plne se na aktivitách v rámci Europolu podílí. Lze téz tvrdit, ze Velká Británie tam, kde je to mozné, preferuje spíse tzv. "cross-loading" prístup. Z cehoz vyplývá, ze dává prednost sdílení svých zkuseností, výmene informací a osvedcených postupu, poprípade modelu v kontextu protiteroristické politiky, a to jak v rámci EU, tak v ostatních clenských státech. Opet je mozné v tomto prípade pozorovat spíse logiku výhodnosti. Do té míry, do jaké Velká Británie povazuje celkove spolupráci za výhodnou a komplementární ke své vlastní domácí cinnosti, je poté ochotna se primerene zapojit do príslusných supranacionálních struktur. Lze zaznamenat i prioritu Velké Británie ve smyslu spolupráce v rámci nadnárodních policejních struktur. Na rozdíl od jiných oblastí je oblast policejní spolupráce ta, do níz je Velká Británie ochotna zapojit své síly, a podílet se tak na resení souvisejících problému. Vzhledem ke skutecnosti, ze se Velká Británie z mnoha duvodu, mezi nez patrí kupríkladu dlouhá tradice boje proti terorismu, letité zkusenosti ci zakotvené modely protiteroristické politiky, snazí býti vudcem protiteroristické politiky na unijní úrovni, muze i instituce v podobe Europolu slouzit jakozto nástroj kontroly a prosazování vlastních zájmu práve v oblasti policejní kooperace. Následne muze Europol slouzit i jako platforma, v jejímz rámci muze Velká Británie ovlivnovat jednotlivé cleny v kontextu policejní sféry.

Evropský zatýkací rozkaz

Evropský zatýkací rozkaz (dále jen eurozatykac), prijatý Rámcovým rozhodnutím ze dne 13. cervna 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech predávání mezi jednotlivými clenskými státy (Council of the European Union 2002), predstavuje jeden z nejdulezitejsích a rovnez v praxi nejvíce uzívaných nástroju EU v boji proti terorismu. Téz patrí k evropským instrumentum, na nichz lze velice dobre prokázat samotnou europeizaci. V tomto prípade se jedná o europeizaci trestního práva (Tomásek 2009) a soudní moci (Mégie 2009), respektive justicní spolupráce v trestních vecech. Dokument byl implementován ze strany vsech clenských státu, a to i presto, ze samotný implementacní proces se v nekterých státech neobesel bez souvisejících komplikací a následných implementacních zpozdení (Commision of the European Communities 2006).

Prvotní myslenka vzniku tohoto institutu se zrodila jiz koncem 90. let minulého století. Klícovým impulsem pro finální prijetí se vsak staly az události z 9/11 (O'Mahony 2007: 2). Eurozatykac stojí na zásade zrusení extradicního procesu mezi jednotlivými cleny Unie a jeho nahrazení systémem predávání odsouzených ci podezrelých osob v rámci cinnosti soudních orgánu, coz má vést ke znacnému zjednodusení a urychlení celého postupu. Predstavuje tak první konkrétní opatrení na poli trestního práva, implementující princip vzájemného uznávání, jenz je povazován za základní kámen justicní spolupráce.3

Eurozatykac v sobe zahrnuje citlivou oblast justice, jez doposud spocívala v rukou jednotlivých clenských státu, a tvorila tak dulezitou soucást jejich národní suverenity (Gay 2006: 1). Význam tohoto nástroje tedy spocívá v aktu samotného prenesení suverenity na nadnárodní úroven, a to ve prospech celého integracního uskupení a vsech jeho clenu. Eurozatykac nabyl své platnosti v lednu 2004 (Mackarel 2007: 37). V praktické podobe predstavuje zádost jednoho státu (respektive jeho príslusného justicního orgánu) o spolupráci druhého státu pri pátrání, zadrzení ci vydání konkrétní osoby, vuci níz bylo vydáno soudní rozhodnutí a jez se má toho casu nacházet na území daného osloveného státu (Druláková 2005: 85). Eurozatykac je tak postaven na zásade vzájemné duvery a vzájemného uznávání ve sfére justicních systému a trestního práva jednotlivých clenských státu (Pikna 2011: 254). V neposlední rade obsahuje na 32 trestných cinu, terorismus nevyjímaje, pri jejichz spáchání je mozná jeho aplikace v praxi (Vierucci 2004: 275).

Zajímavostí je, ze prvotní myslenka nahrazení puvodních extradicních standardu eurozatykacem prisla od britské vlády, jez mela s podobnými mechanismy notné zkusenosti (Fischera 2009: 73). Predchozí výrok, z nehoz lze odvodit zjevný britský vliv v prípade tohoto unijního nástroje, spolecne s prítomností logiky vhodnosti a výhodnosti (viz níze) je mozné podporit i následujícím tvrzením ze strany kompetentního odborníka z praxe.

Na unijní rovine se snazíme prosadit legislativu, o níz si myslíme, ze by mohla býti prínosná pro EU jako celek, potazmo pro clenské státy jako takové. Tímto zpusobem muzeme zajistit ve velké míre jednotnou úroven. (Interview, Home Office, srpen 2011)

Velká Británie navíc v této souvislosti patrila do skupiny státu, které se jiz v roce 2002 dohodly na drívejsím prijetí eurozatykace, oproti formálne stanovenému lednu 2004. Ve Velké Británii tak zacal platit o rok dríve, tedy od ledna 2003 (Druláková 2005: 86). Eurozatykac byl do britského právního rádu implementován tzv. Extradicním aktem z roku 2003, jenz vstoupil v platnost v lednu 2004, a to v souladu s ostatními evropskými partnery a puvodním zámerem britské vlády (Walker 2009: 28). Predeslé skutecnosti v tomto ohledu potvrzují velmi aktivní prístup ze strany britských vládních orgánu v kontextu implementace urcitých (potrebných) protiteroristických nástroju, o nemz svedcí i následná citace z úst národních expertu:

Velká Británie je obecne velice cinná, pokud jde o implementaci príslusné evropské legislativy. (Interview, Home Office, srpen 2011) [...] v rámci implementacního procesu daných protiteroristických opatrení jsme tedy téz velmi aktivní. (Interview, Cabinet Office, srpen 2011)

Je vsak treba pripomenout, ze Velká Británie má celkem 4 oddelené jurisdikce, coz samotnou implementaci ciní více komplexní. Z tohoto duvodu jsou v Extradicním aktu vymezené sekce, jez platí pouze pro konkrétní regionální celek.4 Dalsí odlisností je existence nepsané ústavy Velké Británie, jez se od ostatních evropských ústav diferencuje svou znacnou flexibilitou. Na tomto základe probehl samotný implementacní proces ve Velké Británii celkem hladce. Vláda, vyznacující se vetsinou v parlamentu, totiz mela velký zájem na prijetí tohoto významného protiteroristického nástroje. Princip vzájemného uznávání pro Velkou Británii, jakozto jedné z mála zemí EU zalozené na zvykovém/obycejovém právu, poskytovalo záruku zvýsení justicní spolupráce a nikoliv vznik evropského justicního "superstátu", stejne jako nebylo potreba se více prizpusobovat evropskému trestnímu právnímu systému (Sievers 2007: 15). Nutno jeste podotknout, ze Extradicní akt z roku 2003 nepredstavoval pouhou implementaci eurozatykace, ale predevsím pak rozsáhlou reformu britské extradicní legislativy s koreny v 19. století (Padfield 2007: 253-255). I presto, ze Velká Británie vuci eurozatykaci zaujala vesmes pozitivní prístup, existují v rámci Extradicního aktu urcité pojistky zabezpecující prípadné odmítnutí jeho aplikace v praxi (Sievers 2007: 18).

V souhrnu je z výse uvedených zdroju patrná prítomnost logiky vhodnosti i výhodnosti, jez pri inkorporaci eurozatykace do britského právního systému sehrály významnou roli. Tento fakt stvrzuje i obsah následných citací odborníku, kterí pri otázce ohledne výskytu zmínených logik odpovedeli slovy:

Myslím, ze lze pozorovat obe dohromady. Evropský zatýkací rozkaz byl pro nás zásadní predevsím po teroristických útocích ze 7/7 a v okamziku, kdy jsme pochopili podstatu mezinárodního terorismu [...] kdy jsou teroristické útoky plánované v jedné evropské zemi a provedené ve druhé. Pomocí eurozatykace jsme napríklad mohli zatknout osoby podezrelé z teroristických útoku ve Spanelsku. Z tohoto duvodu je eurozatykac povazován za velmi uzitecný a úspesný. (Interview, Cabinet Office, srpen 2011) [...] Evropský zatýkací rozkaz byl v praxi uzit i pri zatýkání jednoho z podezrelých z útoku ze 7/7 v Itálii. (Interview, Home Office, srpen 2011)5

Je zcela zrejmé, ze v souvislosti s eurozatykacem probehla ve Velké Británii jasná europeizace cásti trestního práva, jez na domácí pude prispela i k transformaci související legislativy. Vzhledem k bohatým zkusenostem se systémem extradicního rízení lze pozorovat i snahu zeme výrazne ovlivnit supranacionální úroven. V tomto ohledu je mozné hovorit o pocátecní "bottom-up" iniciative. Eurozatykac jakozto unijní nástroj v boji proti terorismu v souvislosti s Velkou Británií zahrnuje kombinaci logiky výhodnosti i vhodnosti. Pro Velkou Británii se eurozatykac stal prioritou zejména po teroristických útocích z roku 2005. Impuls ale predstavovaly téz útoky na spanelskou metropoli o rok dríve. V tomto smyslu tak jeho samotné prijetí odpovídalo britským národním bezpecnostním zájmum, byl pro zemi výhodný. Na druhou stranu se jevil vhodným z hlediska potreby celoevropské spolupráce v kontextu protiteroristické politiky, jez musela adekvátne reagovat na terorismus s mezinárodním presahem, vyzadujícím predevsím spolecný postup. Nacasování navíc vyhovovalo i potrebné reforme britského extradicního systému.

Strategie EU pro boj proti terorismu

Teroristické útoky na Londýn z roku 2005 výrazným zpusobem ovlivnily dalsí dení v kontextu boje proti terorismu na národní i unijní úrovni. Byla to koneckoncu práve Velká Británie, tehdy predsedající EU, jez prisla s návrhem nové evropské protiteroristické strategie (Bures 2011: 71).

Strategie EU pro boj proti terorismu byla prijata Evropskou radou v listopadu 2005 a na jejím vzniku se mimo jiné podílel i protiteroristický koordinátor. Tento dokument predstavuje shrnutí dulezitých aspektu protiteroristické politiky do jednoho rámce, a lze jej tak oznacit za kompaktní a ucelenou strategii v oblasti evropského boje proti terorismu (Pikna 2010: 317).

Strategie je postavena na 4 základních pilírích, a to prevence, ochrana, pronásledování a odpoved. První pilír spocívá v zabránení odklonu lidí smerem k terorismu, prostrednictvím boje proti prícinám tohoto jevu, jez mohou vést k dalsí radikalizaci a náboru jak v rámci Evropy, tak i globálne. Druhý se pak opírá o ochranu obyvatel a kritické infrastruktury, vcetne snízení zranitelnosti vuci teroristickým útokum a zlepsení bezpecnosti na hranicích ci doprave. Cílem predposledního pilíre je pronásledování a vysetrování teroristu v EU i ve svete a jejich predvedení pred spravedlivý soudní proces. Poslední z uvedených pilíru je zalozen na pripravenosti clenských státu na potenciální teroristické útoky, a to v souladu s principem solidarity, dále pak na zvládnutí a minimalizaci negativních dusledku útoku pomocí zlepsení vsech príslusných kapacit. Vzhledem k tomu, ze primární zodpovednost za boj proti terorismu mají stále v rukou jednotlivé clenské státy, EU zde funguje jako jakási pridaná hodnota. Ta je pak spatrována v posílení národních kapacit, zlepsení evropské spolupráce, rozvoje kolektivních schopností a v neposlední rade i v podpore mezinárodního spojenectví (Council of the European Union 2005: 3-4).

Jak jiz bylo uvedeno výse, velký vliv pri formování a prijímání protiteroristické strategie sehrála Velká Británie. V prubehu svého evropského predsednictví ve druhé polovine roku 2005 prisla s návrhem, aby se v dosavadní protiteroristické agende ucinil porádek v podobe jednoho dokumentu, jenz by vedl k zestíhlení a vetsí efektivite. Pri zpracovávání návrhu nové evropské strategie v boji proti terorismu tak zohlednila svoji vlastní protiteroristickou strategii, kterou postupne formovala jiz od roku 2003, a jejíz první revize vetsího rozsahu pochází z roku 2009 (Home Office UK 2011). Strategie EU pro boj proti terorismu byla tedy ve své podstate postavena na britské protiteroristické strategii. Obe strategie tudíz vycházely z víceméne stejných strategických cílu, resp. pilíru (Coolsaet 2010: 860).

V tomto ohledu lze ríci, ze se nejedná o "top-down" prístup, ale spíse o "bottom-up" perspektivu. Stejné závery, jez prinásejí shodu s predeslými tvrzeními, lze vyvodit i z praktických zkuseností odborníku na národní rovine:

CONTEST byla reakcí na teroristické útoky ze 7/7 a následne byla exportována na unijní úroven. (Interview, Cabinet Office, srpen 2011) [...] strategie EU pro boj proti terorismu je tak odrazem britské protiteroristické strategie. Z tohoto hlediska lze ríci, ze se jedná spíse o "bottom-up" perspektivu. (Interview, Home Office, srpen 2011; Interview, EU Representation in the UK, prosinec 2010) [...] unijní strategie pro boj proti terorismu byla tedy ovlivnena britskou protiteroristickou strategií [...] Velká Británie totiz povazuje za velmi dulezité, aby EU hovorila v této oblasti stejným jazykem. Nelze tvrdit, ze britská strategie je perfektní ve vsech svých oblastech, ale lze ji povazovat za dobrý model protiteroristické politiky [...] (Interview, Foreign and Commonwealth Office, srpen 2011) [...] protiteroristickou strategii Velké Británie (CONTEST) tedy nelze od evropské protiteroristické agendy oddelit, jelikoz spolu úzce souvisejí a vzájemne se ovlivnují. (Interview, Police, UK, cervenec 2011)

Uvedené citace v souvislosti s unijní protiteroristickou strategií jasne potvrzují "bottom-up" prístup. Klícová iniciativa vzesla ze strany Velké Británie, jez vyuzila svého predsednictví k ovlivnení evropského boje proti terorismu a prosazení jedné ze svých bezpecnostních priorit. V tomto ohledu byla tedy unijní protiteroristická politika "UK-izována".

Z predchozích výroku je téz mozné vyvodit skutecnost, ze Velká Británie preferuje prenásení vlastní protiteroristické politiky na unijní úroven. Za úcelem vyssí efektivnosti prosazuje jednotný postup, pricemz vzorem bývají práve britské zakotvené modely. Obecne receno, Velká Británie se v této bezpecnostní oblasti snazí limitovat vliv ze strany EU a radeji transferuje své vlastní strategie na evropskou rovinu. Resení na supranacionální úrovni povazuje za výhodnejsí a v konecném dusledku i úcinnejsí v tom smyslu, ze vsechny clenské státy, EU nevyjímaje, se budou rídit podle jednotných postupu a standardu. Rovnez tímto krokem muze posléze ovlivnit i politiku ci systémy boje proti terorismu ostatních clenských státu, coz svedcí o "cross-loading" perspektive. Zároven je ale treba míti na pameti provázanost obou rovin. Britskou protiteroristickou politiku nelze oddelit od té evropské a naopak. Národní a posléze nadnárodní úroven jsou z tohoto hlediska vzájemne provázané, a nelze je tak chápat separátne.

Lisabonská smlouva

Lisabonská smlouva po vsech souvisejících ratifikacních komplikacích vstoupila v platnost na konci roku 2009. Predstavuje významný dokument, jenz v sobe zahrnuje potrebnou reformu celé organizace. Ve své podstate vychází ze zamítnuté Ústavní smlouvy, presto vsak prinásí radu zmen, jez se zrejme nejvíce promítly do oblasti justice a vnitrních vecí.

K jedné z nejvetsích zmen bezpochyby patrí nove zpracovaná úprava Prostoru svobody, bezpecnosti a práva. Ta je totiz ponovu vclenena do sdílených pravomocí mezi EU a její cleny, pricemz zustává zachována stávající suverenita v oblasti verejného porádku a vnitrní bezpecnosti. Zároven jsou i nadále respektovány ruzné právní systémy a tradice clenských státu (Evropské dokumenty: texty zákonu 2009: 232). Oblast policejní a justicní spolupráce si uchovala mezivládní povahu, svoji roli zde ale výrazne posílily unijní instituce v podobe Evropské komise, Evropského parlamentu ci Evropského soudního dvoru, jimz se v tomto ohledu navýsily související kompetence. Lisabonská smlouva nove tuto oblast, za predpokladu zachování specifické rozhodovací procedury, presunuje do bývalého prvního pilíre. Zásadní zmeny lze pozorovat téz v kontextu samotného hlasování. Zatímco doposud byla v oblasti justicní a policejní spolupráce pozadována jednomyslnost, smlouva zavádí hlasování kvalifikovanou vetsinou, presto se vsak vyskytují specifické okruhy, kde je jednomyslnost stále vyzadována. Transformace se dotkla i právních aktu; namísto rámcových rozhodnutí a rozhodnutí bez prímého úcinku se budou nove prijímat akty v podobe smernic a narízení, které jiz prímý úcinek mají. S touto zmenou souvisí moznost tzv. prechodných období, která ale nejsou casove omezena, tzn., ze zálezí pouze na samotných clenských státech, zda danou úpravu implementují, ci nikoliv. Tohoto mechanismu vyuzila napríklad Velká Británie. Výjimka/opt-out se nove týká oblasti policejní a justicní spolupráce v trestních vecech. Tímto krokem se Velká Británie brání zmínenému rozsírení kompetencí evropských institucí v této politicky citlivé otázce. Snahou je, aby urcitá opatrení zustala v podobe, v jaké byla doposud, tedy pred Lisabonskou smlouvou. Na druhou stranu tato výjimka pro Velkou Británii znamená napríklad odpovednost za vzniklé skody, jez nastanou v prípade neúcasti zeme na provádení urcitých legislativních opatrení. V této souvislosti je treba uvést i tzv. opt-in volbu, jez spocívá na základe moznosti podílet se na vybraných opatreních (Úrad vlády 2008: 81-88).

V tomto ohledu je tedy nutné uvést nekolik skutecností, jez z Lisabonské smlouvy pro Velkou Británii v kontextu justice a vnitra vyplývají. Lisabonská smlouva Velké Británii v této citlivé oblasti poskytuje výber mezi obema zmínenými volbami, tedy opt-out a opt-in mozností. Jak jiz bylo zmíneno, nove se výjimka v podobe opt-out vztahuje i na policejne-justicní spolupráci, coz se stalo predmetem samotného vyjednávání o Lisabonské smlouve. V okamziku, kdy Velká Británie prijme u konkrétních opatrení volbu opt-in, bude se na ni v souvisejících zálezitostech vztahovat jurisdikce Evropského soudního dvora. V tomto prípade vsak existuje petiletá lhuta od vstupu smlouvy v platnost, jez Velké Británii umoznuje, aby se rozhodla, zdali bude jurisdikci evropského soudního orgánu akceptovat, ci nikoli (Peers 2009: 2). V negativním prípade by prisla na radu volba opt-out. Uvedená fakta potvrzují i stanoviska národních expertu:

Velká Británie se musí rozhodnout, zdali prijmout jurisdikci ESD na vsechna opatrení, jez byla prijata pred vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, nebo zvolit opt-out, coz znamená, ze bychom je nemuseli implementovat a nebyli bychom jimi vázáni [...] samozrejme opatrení, u nichz byl stanoven opt-in, budeme v budoucnu implementovat. V soucasné dobe se vsak jeste nerozhodlo, probíhá potrebná analýza, a myslím, ze to na vládní úrovni bude jeste otázkou velkých diskusí. (Interview, Cabinet Office, srpen 2011)

Oblast protiteroristické politiky vyresila Velká Británie mozností opt-in, coz znamená, ze se automaticky nestáváme soucástí vsech dohod v rámci JHA. Naopak máme vyjednané casové rozmezí, v nemz se muzeme rozhodnout, zdali príslusnou normu implementujeme, ci nikoliv. Velká Británie si tedy v tomto smyslu muze vybírat. Z tohoto hlediska by totiz EU dle naseho názoru nemela být tím vudcem, jelikoz vnitrní bezpecnost spadá pod kompetence jednotlivých clenských státu. (Interview, Foreign and Commonwealth Office, srpen 2011)

Rozsáhlé zmeny v oblasti justice a vnitra se ve Velké Británii nesetkaly s ryze pozitivními ohlasy. Naopak, v mnoha ohledech se zeme vuci premenám vymezuje spíse negativne, respektive ve smyslu dalsích výjimek. V kontextu politických diskusí se transformace jeví jako zásah do britské národní suverenity v otázkách vnitrní bezpecnosti. I presto, ze Velká Británie patrí ke státum, jez v této oblasti prosazují jednotný postup, k prílisné "homogenizaci" justice a vnitra se staví ponekud odlisne. Kritice se nevyhnulo ani nové nastavení v rámci hlasovacích procedur, jez do rozhodovacího procesu více zapojuje Evropský parlament (Donnelly 2008: 22). Tento krok predstavuje pro Velkou Británii zrejme nejvetsí prekázku, coz koneckoncu vyplývá i z následující citace:

"Nejvetsí zmena ci výzva, z Lisabonské smlouvy vyplývající, je pro Velkou Británii posílení role Evropského parlamentu v kontextu spolurozhodovací procedury v oblasti boje proti terorismu. V minulosti jsme agendu bývalého tretího pilíre museli s Evropským parlamentem konzultovat, ale nemuseli jsme s nimi souhlasit, nyní je vse jinak. Na základe nasí zkusenosti je pro nás ale daleko snazsí presvedcit v této oblasti Evropskou komisi, nezli Evropský parlament. Evropská komise tak pro nás predstavuje mensí problém pri dosahování toho, co potrebujeme dosáhnout. (Interview, Cabinet Office, srpen 2011)

Z predeslých tvrzení lze vyvodit pozici, o jejíz realizaci se Velká Británie pokousí v praxi. Tedy omezení prenosu kompetencí v takto citlivých otázkách vnitrní bezpecnosti na supranacionální úroven, vcetne zachování co nejvyssí míry národní suverenity v bezpecnostní politice. Zde se odrází i samotný postoj zeme vuci EU jako takové, Lisabonskou smlouvu nevyjímaje. Z dosavadního uzsího kontaktu Velké Británie a Komise je téz mozné vycíst snahu zeme spolupracovat s relativne silnejsím hrácem v organizaci, jenz je oznacován za "evropskou vládu" a predevsím pak instituci s legislativní pravomocí. Tuto skutecnost muze Velká Británie vyuzít pri následném prosazování vlastního vlivu smerem k EU, potazmo jednotlivým clenským státum, a to v kontextu transferu vlastních protiteroristických modelu ci strategií.

Záver

Predlozený text nabízí jeden z prvních pokusu o propojení výzkumu oblasti protiteroristické politiky s konceptem europeizace, jehoz zakotvení lze nalézt zejména v teoriích nového institucionalismu. Na pozadí historického vývoje boje proti terorismu je v kontextu vybraných prípadu snaha ukázat proces vzájemných interakcí a pusobení mezi samotnou organizací a jejím clenským státem v podobe Velké Británie. I presto, ze s podobným výzkumem mohou souviset urcitá omezení, vyplynulo z analýzy nekolik následujících záveru.

Vznik Schengenského prostoru bez vnitrních hranic v první rade znamenal externalizaci vnitrní bezpecnosti, jez byla doprovázena související europeizací. Ve vztahu k Velké Británii lze vsak pozorovat pouze cástecné zapojení. Ke klícovým faktorum omezené spolupráce patril v první rade ostrovní charakter státu a odlisné nastavení systému hranicních kontrol. V tomto smyslu je tedy mozné hovorit spíse o cástecné europeizaci, a to v kontextu policejní a justicní spolupráce a dílcí úcasti na SIS. Badatelé i odborníci se shodují zejména na uplatnení prevazující logiky výhodnosti, z níz vyplývá volný pohyb osob a vzájemná výmena informací. Takováto forma zaclenení obecne reflektuje zájmy a snahu zeme udrzet si vliv na otázky justice a vnitra, z cehoz rovnez plyne i prítomnost institucionalismu racionální volby. I presto, ze v dohledné dobe nelze v tomto ohledu predpokládat výrazné zmeny, bude Velká Británie s velkou pravdepodobností i nadále prostrednictvím "efektivní izolace" ovlivnovat zálezitosti týkající se vnitrní bezpecnosti a cerpat výhody, jez se jí z cástecného zapojení naskytují.

Dalsí významný subjekt v rámci protiteroristické politiky predstavuje policejne-operativní orgán v podobe Europolu. Samotný vznik této instituce souvisí s europeizací ve forme "topdown" prístupu, kdy prvotní impuls vzesel ze supranacionální úrovne. Presto, ze nekterí akademici upozornují na neochotu clenských státu v rámci tohoto telesa spolupracovat, jsou na základe praktických zkuseností britských národních expertu vztahy s Europolem povazovány za dobré a predevsím pak dulezité, a tudíz toto tvrzení nelze na Velkou Británii zcela aplikovat. Naopak, pri narustající intenzite vzájemné komunikace mezi zúcastnenými aktéry dochází k logickému vyústení v podání interaktivního pusobení a ovlivnování. V této souvislosti lze tedy zaznamenat prevazující "cross-loading" perspektivu v rámci príslusné kooperace. Tento argument o to více platí v prípade Velké Británie, jez má oproti nekterým clenum bohaté zkusenosti a zdroje a dá se ríci, ze v této oblasti tak preferuje transfer svých modelu napríc celou organizací. Z výse uvedeného lze opet vysledovat prevazující logiku výhodnosti ve spojení s institucionalismem racionální volby. S ohledem na dílcí zapojení do Schengenského prostoru a plné spolupráce s Europolem je rovnez mozné vyvodit i prioritu v kontextu praktické policejní soucinnosti.

Ani zájmy v oblasti justice vsak nezustaly stranou. O této skutecnosti svedcí jasná europeizace cásti trestního práva ve forme relativne hladké implementace eurozatykace do britského právního rámce. V otázce nahrazení puvodních extradicních systému tímto unijním nástrojem sehrála Velká Británie významnou roli. Tehdejsí britská vláda projevila v tomto ohledu velký zájem, jenz v sobe kombinoval aspekt vhodnosti i výhodnosti. Navíc, vzhledem k dlouholetým zkusenostem zeme se strukturou extradicního rízení lze sledovat i snahu o ovlivnení nadnárodní úrovne. Je tedy mozné hovorit o pocátecním "bottom-up" prístupu a konecném "top-down" pojetí. Na propojení obou zmínených faktoru v podobe logiky vhodnosti a výhodnosti se navíc shoduje i akademická literatura s názory odborníku. Zatímco eurozatykac na strane jedné reflektoval britské národní bezpecnostní zájmy (racionalistický institucionalismus), na strane druhé odpovídal na potrebu spolecného postupu clenských státu v boji proti mezinárodnímu terorismu (institucionalismus sociologický).

Dalsí významný mezník v kontextu protiteroristické politiky predstavovala Strategie EU v boji proti terorismu. I zde je patrný nezanedbatelný vliv ze strany Velké Británie, jez v prubehu svého predsednictví transferovala vlastní protiteroristickou strategii na supranacionální úroven. Spíse nez k europeizaci britské protiteroristické politiky tak doslo k "UK-izaci" protiteroristické politiky EU. V tomto prípade rovnez panuje soulad mezi odbornou literaturou a národními experty. Tento krok je téz ze strany Velké Británie povazován za výhodnejsí (institucionalismus racionální volby), a to zejména ve smyslu uzívání "jednotného jazyka" vsech clenských státu v této oblasti. Vzhledem k tomu, ze britská protiteroristická strategie byla prenesena na unijní rovinu a nekteré z clenských státu prijaly evropskou strategii v boji proti terorismu za svou, lze krome "bottom-up" prístupu vyvodit i následnou "cross-loading" perspektivu.

Dokument v podobe Lisabonské smlouvy se v politicko-bezpecnostním slova smyslu ve Velké Británii nesetkal s prílis pozitivními reakcemi. Na negativní ohlasy ohledne prílisné homogenizace upozornili nejen nekterí z badatelu, ale v konecném dusledku se ukázaly i v samotném praktickém provedení. Vymezení vuci prílisné stejnorodosti citlivé oblasti vnitrních zálezitostí se projevilo zejména ve vyjednání dalsích výjimek. I pres konecnou ratifikaci smlouvy pro zemi v tomto smeru platí odlisné podmínky. Z tohoto hlediska tedy lze hovorit o cástecné europeizaci ve smyslu prijetí Lisabonské smlouvy (spíse logika vhodnosti/sociologický institucionalismus), na druhou stranu z pozice dohodnutých prechodných období a mozností opt-out/opt-in volby vyplývá snaha o omezení unijního vlivu v rámci vnitrní bezpecnosti, s címz souvisí i ochrana národní suverenity v oblasti justice a vnitra. Tento postoj Velké Británie je mozné odvodit zejména z presvedcení o tom, ze vnitrní bezpecnost i nadále spadá k výsostne národním kompetencím a z tohoto hlediska by EU nemela zastávat vedoucí roli, ale spíse funkci zprostredkovatele a hráce, jenz koordinuje a usmernuje aktivity clenských státu.

Pozn.: Uvedená tabulka se snazí ukázat, ze ke kazdému z prípadu nenálezí pouze jeden prístup, logika ci teoretické vymezení. Naopak poukazuje spíse na ruznorodou kombinaci uvedených (prevazujících) faktoru, jez souvisejí s prubehem celého europeizacního procesu u daného príkladu.

X - tímto zpusobem jsou oznaceny faktory, jez jsou v textu explicitne uvedeny, a predstavují tak potvrzený výsledek samotného výzkumu.

(X) - tímto zpusobem jsou naopak oznaceny faktory implicitní povahy, o nichz se text výslovne nezminuje, je ale zrejmé, ze z nej vyplývají. Nepredstavují tak prímo potvrzené výstupy z realizovaného výzkumu, avsak je patrné, ze je lze z výsledku následne vyvodit. V prípade, ze z empirických výstupu plyne jedna z uvedených logik, je takto oznacen i príslusný institucionalismus, jenz k ní dle pocátecního teoretického vymezení nálezí.

Z výse uvedeného plyne, ze obecne v prípade Velké Británie prevazuje zejména "bottomup", potazmo "cross-loading" prístup, jez jsou dusledkem snahy ovlivnovat supranacionální úroven a míti vedoucí postavení na evropské rovine v zálezitostech, týkajících se souvisejících bezpecnostních témat. Duvod je prostý. Velká Británie se radí mezi clenské státy s bohatou zkuseností v boji proti terorismu, a EU nebo clenské státy se tak mohou inspirovat její dlouholetou historickou tradicí v této oblasti. I presto je mozné v nekterých prípadech vysledovat téz "top-down" pojetí. Nutno vsak ríci, ze vsechny perspektivy je potreba vnímat optikou vzájemných kombinací, nikoliv oddelene.

Vzhledem k zakotvenému protiteroristickému modelu lze taktéz predpokládat, ze Velká Británie bude v souvislosti s razantními zmenami více rezistentní vuci vnejsímu vlivu a naopak se bude snazit svuj vlastní model prenést na unijní rovinu. Predchozí tvrzení odpovídá zejména argumentum historického institucionalismu. Jde tedy o to, jak muze Velká Británie ovlivnit EU tak, aby bylo mozné její výraznejsí zapojení do nadnárodních struktur. Zeme vnímá EU spíse jako uzitecný rámec a mechanismus pro spolupráci v kontextu bezpecnostní oblasti. Toto platí zejména v prípadech, kde je taková kooperace pro zemi výhodná a vede k simplifikaci vztahu mezi jednotlivými clenskými státy. EU tedy ze strany Velké Británie není pokládána za aktéra, jenz musí být v kazdé situaci nutne následován, jinými slovy ne vzdy je v této citlivé oblasti nezbytné vstrebávat vliv, jenz pochází z nadnárodní roviny. V situaci, kdy to není povinné, dává Velká Británie prednost svým vlastním modelum, o nez se ráda podelí jak s EU, tak i ostatními clenskými státy. Unie je spíse povazována za komplementární teleso, jez muze rozvíjet národní/domácí protiteroristické politiky a prispívat k jejich vylepsování. Velká Británie tedy v tomto ohledu ztvárnuje velice aktivního hráce, jenz ve sfére boje proti terorismu usiluje o vedoucí roli v rámci celé organizace.

Footnote

2 V textu jsou uzity informace získané z 5 realizovaných rozhovoru ve Velké Británii, jez byly provedeny v rámci relevantních institucí jako Cabinet Office, Home Office, Foreign and Commonwealth Office, British Police ci European Commission Representation in the United Kingdom, a to na pozici senior policy adviser, klasických úrovních political officer ci serzantské hodnosti v rámci britské policie. Autorka respektuje prání oslovených expertu, z tohoto duvodu nejsou v predlozeném textu zverejnena zádná jména.

3 Clánky 5 a 6.

4 Tímto se rozumí Wales, Skotsko a Severní Irsko.

5 Teroristickými útoky ze 7/7 se rozumí bombové útoky provedené v léte 2005 na hromadnou mestskou dopravu v Londýne. Konkrétne se jednalo o vybuchlé náloze v metru a autobusu. Útoky si vyzádaly na nekolik desítek obetí. Z pozdejsího vysetrování pak vyplynulo, ze za temito útoky nestála mezinárodní teroristická organizace, nýbrz mladí muslimstí obcané Velké Británie prevázne pákistánského puvodu.

References

Seznam literatury

Uvedené elektronické zdroje jsou overeny ke dni 19.12.2011.

Oficiální dokumenty

Commision of the European Communities (2006): Report from the Commision based on Article 34 of the Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States (revised version), COM(2006)8 final, online zdroj. [aktuální ke dni 14.8.2011]

Council of the European Union (2002): Official Journal of the European Communities: Council Framework Decision of 13 June 2002 on the European arrest warrant and the surrender procedures between Member States (2002/584/JHA), L 190/1, on-line zdroj. [aktuální ke dni 12.8.2011]

Council of the European Union (2005): The European Union Counter-Terrorism Strategy, (14469/05. REV 4), on-line zdroj. [aktuální ke dni 23.8.2011.]

Europol (2011a): About Europol: Introduction, on-line zdroj. [aktuální ke dni 1.12.2011]

Europol (2011b): Member States: United Kingdom, on-line zdroj. [aktuální ke dni 22.8.2011]

Evropská spolecenství (1995): Úrední vestník ES: Úmluva o zrízení Evropského policejního úradu (Úmluva o Europolu), zalozená na clánku K.3 Smlouvy o Evropské unii, C 316/2, online zdroj. [aktuální ke dni 22.8.2011]

Evropská spolecenství (2000a): Úrední vestník ES: Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. cervna 1985, L 239/19, on-line zdroj. [aktuální ke dni 12.7.2011]

Evropská spolecenství (2000b): Úrední vestník ES: Dohoda mezi vládami státu Hospodárské unie Beneluxu, Spolkové republiky Nemecko a Francouzské republiky o postupném odstranování kontrol na spolecných hranicích, podepsaná v Schengenu dne 14. cervna 1985, L 239/13, on-line zdroj. [aktuální ke dni 12.7.2011]

Home Office UK (2011): Counter-terrorism Strategy (CONTEST), on-line zdroj.

Nyní jiz dostupná verze z roku 2011.

House of Lords (1999): European Communities - 7th Report, Session 1998-99, HL Paper 37 (paragraph 59), on-line zdroj. [aktuální ke dni 1.12.2011]

Rada Evropské Unie (2000): Úrední vestník ES: Rozhodnutí Rady ze dne 29. kvetna 2000 o zádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby se na ne vztahovala nekterá ustanovení schengenského acquis (2000/365/ES), L 131/43, on-line zdroj. [aktuální ke dni 12.7.2011]

Rada Evropské Unie (2004): Úrední vestník EU: Rozhodnutí Rady ze dne 22. prosince 2004 o uvedení v platnost cástí schengenského acquis pro Spojené království Velké Británie a Severního Irska (2004/926/ES), L 395/70, on-line zdroj. [aktuální ke dni 12.7.2011]

Sekundární literatura

Argomaniz, J. (2009): Post-9/11 institutionalisation of European Union counter-terrorism: emergence, acceleration and inertia. European Security. Vol. 18, No. 2, pp. 151-172.

Borzel, T. - Risse, T. (2003): Conceptualizing the Domestic Impact of Europe, in: K.Featherstone - C.M. Radaelli. (eds.): The Politics of Europeanization, Oxford: Oxford University Press.

Bulmer, S. (2007): Theorizing Europeanization, in: P.Graziano - M.Vink. (eds): Europeanization. New Research Agendas. Houdmills, Palgrave Macmillan.

Bulmer, S.- Burch, M. (2001): The "Europeanisation" of central government: the UK and Germany in historical institutionalist perspective, in: G. Schneider-M. Aspinwall. (eds.): The Rules of Intergration. Institutionalist Approaches to the Study of Europe, Manchester, Manchester University Press.

Bulmer, S.- Burch, M. (2009): The Europeanisation of Whitehall - UK central government and the European Union, Manchester, Manchester University Press.

Bulmer, S. - Lequesne, CH. (2005, eds.): The Member States of the European Union, Oxford, Oxford University Press.

Bures, O. (2011): EU counterterrorism policy : a paper tiger? England, Ashgate Publishing Limited.

Coolsaet, R. (2010): EU counterterrorism strategy: value added or chimera? International Affairs. Vol. 86, No. 4, pp. 857-873.

Deflem, M. (2006): Europol and the Policing of International Terrorism: Counter-Terrorism in a Global Perspective, Justice Quarterly. Vol. 23, No. 3, pp. 336-359.

Donnelly, B. (2008): Justice and home affairs in the Lisbon Treaty: a constitutionalising clarification? European Institute of Public Administration, on-line verze (http://aei.pitt.edu/11043/1/20080509184107_SCOPE2008-1-4_BrendanDonnelly.pdf), [cit. 7.12.2011].

Druláková, R. (2005): Vnitrní bezpecnost Evropské unie: prostor svobody, bezpecnosti a práva, Praha, Oeconomica.

Druláková, R. (2009): Externalization and Europeanization of Internal Security in the EU: the Schengen Area and the European Arrest Warrant, Working Papers FMV, roc. 3, c. 2, on-line verze (http://vz.fmv.vse.cz/wp-content/uploads/2_2009.pdf) [cit. 7.5.2011].

Evropské dokumenty: texty zákonu (2009): Smlouva o fungování Evropské unie, Praha, C.H. Beck.

Featherstone, K. (2003): In the Name of "Europe", in: K. Featherstone - C.M. Radaelli. (eds.): The Politics of Europeanization. Oxford: Oxford University Press.

Fischera, M. (2009): The European Arrest Warrant and the Sovereign State: A Marriage of Convenience? European Law Journal. Vol. 15, No. 1, pp. 70-97.

Gay, C. (2006): The European Arrest Warrant and its application by the Member

States. European Issues (Robert Schuman Policy Papers), Vol. 23, No. 16, on-line verze (http://asser.nl/eurowarrantwebroot/ documents/cms_eaw_id1675_1_EuropeanIssues.16.pdf), [cit. 18.6.2011].

Graziano, P. - Vink, P. (2007): Europeanization. New Research Agendas. Houdmills, Palgrave Macmillan.

Hall, P.A. - Taylor, R.C.R. (1998): Political Science and the Three New Institutionalisms, in: K.Soltan - E.M.Uslaner - V.Haufler. (eds.): Institutions and Social Order, USA, The University of Michigan Press.

Knill, Ch.- Lenschow, A. (2001): Adjusting to EU Environmental Policy: Change and Persistence of Domestic Administrations, in: M.G.Cowles- J.Caporaso- T. Risse. (eds.): Transforming Europe, USA, Cornell University Press.

Kratochvíl, P. (2008): Teorie evropské integrace. Praha, Portál.

Mackarel, M. (2007): The European Arrest Warrant - the Early Years: Implementing and Using the Warrant, European Journal of Crime, Criminal Law and Criminal Justice. Vol. 15, No. 1, pp. 37-65.

Major, C. (2005): Europeanisation and Foreign and Security Policy: Undermining or Rescuing the Nation State? Politics. Vol. 25, No. 3, pp. 175-190.

March, J.G - Olsen, J.P. (1998): The Institutional Dynamics of International Political Orders. International Organization. Vol. 52, No. 4, pp. 943-969.

March, J.G - Olsen, J.P. (2004): The Logic of Appropriateness. Centre for European Studies ARENA Working Papers 04/09, on-line verze http://www.sv.uio.no/arena/english/research/publications/arenapublications/ workingpapers/working-papers2004/wp04_9.pdf, [cit. 10.12.2011].

Mégie, A. (2009): Replacing and Displacing the Law: The Europeanisation of Judicial Power, CEPS Special Report, on-line verze (http://aei.pitt.edu/10754/1/1813.pdf), [cit. 9.5.2011].

Olsen, J.P. (2002): The Many Faces of Europeanization, Journal of Common Market Studies, Vol. 40, No. 5, pp. 921-952.

O'Neill, M. (1996): EU cross-border policing provisions, the view from one of the Schengen opt out states, International Journal of the Sociology of Law, on-line verze (http://www.uaces.org/pdf/papers/0901/o_neill.pdf), [cit. 11.12.2011].

O'Mahony, J. (2007): Bringing process back in: investigating the formulation, negotiation and implementation of the European Arrest Warrant from a policy analysis perspective, Conference Paper, on-line text.

Padfield, N. (2007): The European Arrest Warrant: Between Trust, Democracy and the Rule of Law - The Implementation of the European Arrest Warrant in England and Wales, European Constitutional Law Review. Vol. 3, No. 2, pp. 253 - 268.

Peers, S. (2006): EU Justice and Home Affairs Law. Oxford, Oxford University Press.

Pikna, B. (2010): Evropský prostor svobody, bezpecnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy), Praha, Linde.

Radaelli, C.M. - Pasquier, R. (2007): Conceptual Issues, in: P.Graziano - M.Vink. (eds): Europeanization. New Research Agendas. Houdmills, Palgrave Macmillan.

Risse, T.- Cowles, M.G. - Caporaso, J. (2001, eds.): Transforming Europe, USA, Cornell University Press.

Sievers, J. (2007): Managing diversity: The European Arrest Warrant and the potential of mutual recognition as a mode of governance in EU Justice and Home Affairs, Conference Paper, on-line text.

Tomásek, M. et alii. (2009): Europeizace trestního práva, Praha, Linde.

Thelen, K. (1999): Historical Institutionalism in Comparative Politics, Annual Review of Political Science. Vol. 2, No. 1, pp. 369-404.

Úrad vlády (2008): Kdyz se rekne Lisabonská smlouva, Perspektiva fungování Evropské unie podle nového právního rámce, Praha, Odbor informování o evropských zálezitostech.

Vierucci, L. (2004): The European Arrest Warrant: An Additional Tool for Prosecuting ICC Crimes. Journal of International Criminal Justice. Vol. 2, No. 1, pp. 275-285.

Walker, C. (2009): Blackstone's guide to The Anti-Terrorism legislation. Oxford, Oxford University Press.

Wiener, A. (1999): Forging Flexibility - The British 'No' to Schengen. European Journal of Migration and Law, Vol. 1999, No. 1, pp. 441-463.

Wong, R. (2007): Foreign Policy, in: P.Graziano - M.Vink. (eds): Europeanization. New Research Agendas. Houdmills, Palgrave Macmillan.

Zimmermann, D. (2006): The European Union and Post 9/11 Counterterrorism: A Reppraisal. Studies in Conflict and Terrorism. Vol. 2006, No. 29, pp. 123-145.

Rozhovory

Interview, European Commission Representation in the United Kingdom, prosinec 2010.

Interview, Cabinet Office, srpen 2011.

Interview, Home Office, srpen 2011.

Interview, Foreign and Commonwealth Office, srpen 2011.

Interview, British Transport Police, srpen 2011.