Areál ČVUT v Dejvicích v Šedesátých Letech

The Dejvice campus of the Czech Technical University has always occupied an important place in the Czech spiritual and material space. The approaching third anniversary of the birth of technical learning therefore certainly represents an irresistible opportunity to take stock. Where is the Czech Technical University located today, what pressures and paths shaped the establishment of the university complex, who participated in its current form? We have been moving in the recent past, between the 1920s and 1970s, but the search for answers to these seemingly trivial questions was still (or perhaps because of it) a truly detective activity.

This report was created as part of the research project Architecture of the 1960s in Czechoslovakia. The text is based on other parts of the project on historical contexts, theory of architecture, personalities, architectural competitions, etc., and the publication Czech Technology, describing the broader historical context and structure of technical education in the Czech Republic. Thus, the aim of the work was not to fully map the architecture of the sixties or the history of engineering education, but within the scope conceivable by one researcher to offer as unbiased an overview of the building development of the selected area and thus outline a more general problems of 1960s architecture.

The core of the research was to be the initial completion of the complex in the 1960s and 1970s, but the previous events could not be neglected due to the breadth of internal ties and began to reach comparable depth and detail during the course of the work.

The Dejvice campus of the Czech Technical University has gained a special position not only with a respectable number of graduates, a long tradition or a strategic location near Prague Castle, but also as a special document of the historical development of twentieth-century Czechoslovak architecture. The construction of the complex can be divided into three imaginary, separate phases - the generous but conservative interwar Engel concept, the sophisticated completion of the complex in the 1960s and 1970s, and subsequent sub-initiatives, which are not the subject of my closer examination.

Although the complex was one of the largest investment projects in the 1960s and its first stage was represented in virtually every publication on Czechoslovak architecture of the second half of the twentieth century, its closer knowledge as a whole, the author's concept, has been unjustly neglected. Undoubtedly, the endless extension of construction, which led to the obsolescence of the concept already during implementation, has a significant share in this. Paradoxically, the sad fact that the noble First Republic's decision to stop the core of the newly emerging district in a prestigious location with buildings of an institution of extraordinary importance and according to a unified order played a fatal role played a significant role. The university complex has always suffered from a chronic disease of state construction, which is easily subject to initial exaggerated expectations and, consequently, naturally to the fluctuations of the economy and the whims of the official shim. Therefore, it is no wonder that the area remains today, after eighty years, a mere unfinished torso.

The interpretation of architecture always depends on the point of view. So let's set up the optics at the outset, outlining some key issues and topics.

The two monitored periods of construction of the Dejvice complex have many common features. The interwar society, initially carried on the wings of economic prosperity and a free, independent republic, was suddenly brought to its knees in the 1930s by the global economic crisis and finally by the tragic memento of the occupation and the Second World War. Similarly, the second period of construction can be defined by the gradual easing of the political situation at the end of the 1950s, the restrained optimism of the first half of the 1960s, the ecstasy of the Prague Spring to the bitter end after 1968 and normalization. Of course, a similar curve, with a slight inertia, was observed in the given years during the construction of the Dejvice area.

Undoubtedly, it was also interesting to note that both urban-architectural concepts sought their basis in timelessness, an absolute principle - Engel saw him in tradition, history of proven enduring values, Cermak and Paul, on the contrary, in the power of invention, in perfect, as a result, all-encompassing ideas. Was it just a natural reaction to the restless spirit of the time, full of contradictions? Or does college, of course, need a firm foothold in time and space? Does the tendency to timelessness follow that Èermák and Paul were Engel's students?

It should be added that this is the end of the mutual similarity of both concepts.

Alternate abstract:

Dejvický areál ÈVUT vždy zaujímal v èeském duchovním i hmotném prostoru významné místo. Blížící se třísté výroèí zrodu technického uèení proto jistì představuje neodolatelnou příležitost k bilancování. Kde vlastnì dnes èeské technické uèení sídlí, jaké tlaky a cesty formovaly vznik vysokoškolského komplexu, kdo se podílel na jeho souèasné podobì? Pohybujeme se v nedávné minulosti, v rozmezí od dvacátých do sedmdesátých let, ale hledání odpovìdí na tyto zdánlivì banální otázky bylo přesto (nebo možná právì proto) èinností vskutku detektivní.

Tento elaborát vznikl jako souèást výzkumného zámìru Architektura šedesátých let v Èeskoslo vensku . Text se opírá o ostatní dílèí èásti projektu na historické souvislosti, teorii architektury, osobnosti, architektonické soutìže atd., a publikaci Česká technika, popisující širší historické souvislosti a strukturu vysokého uèení technického v Èechách. Cílem práce tedy nebylo bezezbytku zmapovat architekturu šedesátých let nebo historii inženýrského školství, ale v rámci rozsahu pojmutelného jedním badatelem nabídnout pokud možno nezkreslený náhled stavebního vývoje vybraného areálu a tím na konkrétním příkladu nastínit obecnìjší problémy architektury šedesátých let .

Jádrem bádání mìla být zpoèátku dostavba areálu v šedesátých a sedmdesátých letech, předchozí dìní však přesto nemohlo být pro šíři vnitřních vazeb opominuto a v prùbìhu práce zaèalo dosahovat srovnatelné hloubky a detailu.

Svébytnou pozici si dejvický areál ÈVUT získal nejenom úctyhodným poètem absolventù, dlouholetou tradicí nebo strategickým umístìním v blízkosti Pražského hradu, ale i jako osobitý doklad historického vývoje èeskoslovenské architektury dvacátého století. Výstavbu areálu lze rozdìlit na tři pomyslné, samostatné fáze - velkorysý, ale konzervativní meziváleèný Engelùv koncept, sofistikovanou dostavbu areálu v šedesátých a sedmdesátých letech a následné dílèí iniciativy, které však nejsou předmìtem mého bližšího zkoumání.

Přestože areál patřil v šedesátých letech k nejvìtším investièním akcím a jeho první etapa byla zastoupena prakticky v každé publikaci o èeskoslovenské architektuře druhé poloviny dvacátého století, jeho bližší poznání jako celku, autorského konceptu, bylo dosud neprávem opomíjeno. Významný podíl na tom má bezesporu nekoneèné prodlužování výstavby, které vedlo až k zastarání konceptu už v prùbìhu realizace. Nemalou roli sehrála paradoxnì i smutná skuteènost, že ušlechtilé prvorepublikové rozhodnutí, zastavìt jádro novì vznikající ètvrti v prestižní lokalitì budovami instituce mimořádného významu a dle jednotného řádu, se nakonec stalo celé koncepci osudným. Vysokoškolský komplex totiž vždy trpìl chronickou nemocí státní výstavby, která snadno podléhá prvotnímu přehnanému oèekávání a následnì přirozenì výkyvùm hospodáøství a rozmarùm úøedního šimla. Proto není divu, že areál zùstal ještì dnes, po osmdesáti letech, pouhým nedokonèeným torzem.

Interpretace architektury vždy záleží na úhlu pohledu. Pojïme si proto hned na zaèátku nastavit optiku, nastínit nìkteré klíèové problémy a témata.

Obì sledovaná období výstavby dejvického areálu spojuje mnoho spoleèných rysù. Meziváleèná spoleènost, zpoèátku nesená na køídlech hospodáøského rozmachu a svobodné, samostatné republiky, byla ve tøicátých letech náhle sražena na kolena celosvìtovou hospodáøskou krizí a v závìru tragickým mementem okupace a druhé svìtové války. Podobnì i druhé období výstavby lze vymezit postupným uvolòováním politické situace na konci padesátých let, zdrženlivým optimismem první poloviny šedesátých let, extází pražského jara až k trpkému konci po roce 1968 a k normalizaci. Podobnou køivku, s mírnou setrvaèností, pochopitelnì sledoval v daných letech i prùbìh výstavby dejvického areálu.

Bezesporu zajímavé bylo i zjištìní, že obì urbanisticko-architektonické koncepce hledaly svùj základ v nadèasovosti, absolutním principu - Engel ho vidìl v tradici, historií ovìøených trvalých hodnotách, Èermák s Paulem naopak v síle invence, v dokonalé, do dùsledku dotažené, všezahrnující myšlence. Šlo jen o pøirozenou reakci na neklidného ducha doby, plné protikladù? Nebo vysoká škola tak nìjak samozøejmì potøebuje pevné zakotvení v èase a prostoru? Vyplývá snad sklon k nadèasovosti z toho, že Èermák s Paulem byli Engelovými žáky?

Dlužno dodat, že tím vzájemná podobnost obou koncepcí konèí.